🤔 Na maličkostech (ne)záleží 🤔

Fáze první – na maličkostech záleží

Dlouho jsem měla pocit, že na maličkostech záleží. Hodně.

Jak jsem na to přišla

Vidím tu scénu, jako by byla včera.

Jsem dítě základní školou povinné, cca 2. třída, a mojí aktuální zálibou jsou obrázky koní. Pohlednice, plakáty, výstřižky z Ohníčku a Sedmičky pionýrů. Po zdech pokojíčku, na jeho dveřích, na skříních, na pracovním stole, zkrátka všude.

Marně vzpomínám, kde se u mě, dítěte sídliště, tahle náklonnost vzala.

Možná ze snad nejznámější české pohádky, kde v závěrečné scéně princ s Popelkou plni vzájemné lásky klušou po zasněženém poli k obzoru šťastných zítřků a kolem nich se linou dojímavé tóny písně Kdepak ty ptáčku hnízdo máš…

Asi jako většina holčiček té doby jsem chtěla být tou princeznou, mít koně a Trávníčka a zasněženou pláň…

Vzhůru do díla

Jakožto malá realistka, které trpělivost není úplně vlastní, jsem se rozhodla ihned začít s materializací svého snu, a to pro mě dostupným způsobem, tedy těmi koňmi, zkraje aspoň na obrázku…

Tatínek pár měsíců tiše pozoroval invazi papírové fauny do mého žití, aniž to jakkoliv komentoval.

Jednou mě dokonce vzal k jakési ohradě, kde v dálce byli nějací koně vidět naživo…

Byla jsem tak unesená, že jsem svým dětským fotoaparátem pořídila asi tak dva filmy snímků (neděste se, na film se jich tehdy vešlo asi 15)…

Až po jejich vyvolání mi došlo, že mezi mnou a koňmi byla vzdálenost přesahující možnosti mého fotoaparátu – koně vypadali jako skvrnky s nohama – ale byly to moje první fotky opravdu živých koní a já jsem na ně byla neskutečně pyšná…

Otázka za 100 bodů

Za nějakou dobu po téhle fotoextázi a po mnoha a mnoha dalších výstřižcích se mě můj otec bez jakýchkoliv okolků zeptal: „Chtěla bys jezdit na koni?“

Tak to teda byla bomba!!

To by pak chyběl už jen princ a zasněžená pláň…!!!

„Ano, tati, moc bych se chtěla svézt na koni!“ vypálila jsem od boku a vystřelila se na růžovém obláčku splněných snů kamsi na hranice naší sluneční soustavy.

„Aha, tak to ne. Na koni se nemůžeš jenom vozit. O koně se taky musíš starat,“ pravil můj otec, potřásl hlavou, odešel z místnosti a už nikdy se mnou o koních ani o ničem, co s nimi souviselo, nemluvil.

Ooooopssss…

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně stalo. Holt v druhé třídě člověk různé souvislosti hned nepobere…

Táta z mých slov „svézt se“ usoudil, že chci jen smetanu na dortu, ale korpus jako nutnou základnu té smetany ne… A tohle pro něj, pro člověka oddaného povinnostem až za hrob, bylo tak nemyslitelné, že jakákoliv debata s člověkem, který to má v životě jinak, ztratila veškerý smysl.

Pochopila jsem sice poměrně záhy, kde se stala ta moje „chyba“, ale mléko bylo rozlité a moje koňské naděje v řiti…

A tehdy jsem si zafixovala, že maličkosti jsou zkrátka důležité. Jo, hodně.

*******

Řeknu vám, že z téhle lekce jsem se vylízávala dlouho.

Úplně ze všeho nejvíc mě mrzelo, že jsem to tak, jak to uchopil táta, vůbec nemyslela.

Popelka přece taky hřebelcovala Juráška a dávala mu nažrat. Při kydání hnoje si ji sice neuvědomuju, ale tak nějak jsem tušila, že dokonce i koně nějaké své toaletní potřeby mají a nějak se to řešit musí, žejo…

Prostě jsem zvolila špatný slovo. Táta mě za něj chytil a byl šmitec. Žádná druhá šance.

Fáze druhá – kocovina

Od té doby jsem si začala dávat majzla. A řeknu vám, že je to fuška. Třikrát si rozmyslet, než něco vyslovím, aby to bylo přesné a nebylo možné jiné vysvětlení…

Často jsem se dostala do stavu, že když jsem si nebyla na 1000% jistá (ne, neujela mi ruka a umím počítat nuly, je to opravdu tisíc), jak to či ono formulovat, raději jsem podle okřídleného hesla „mlčeti zlato“ mlčela a dovedla jsem tím sama sebe do mnoha tíživých frustrací.

A mám dojem, že teď konečně nastal čas podívat se těm „maličkostem“ na zoubek.

Fáze třetí – „…co jest rodičovo, rodiči“

Už nějakou dobu totiž ve skrytu duše tuším, že Univerzum je v zásadě velkorysé a tolerantní.

Tolerantní v té míře, v jaké jsem já tolerantní sama k sobě. Takže občas vůbec. 😊

A já jsem nějakým nedopatřením na základě koňské zkušenosti nastavila sebe sama tak, že chyba v maličkostech se prostě neodpouští.

A protože Univerzum se mnou komunikuje zrcadlením, jaksi nemělo od té doby jinou možnost než mi tohle moje nastavení zrcadlit.

V praxi to znamená, že čím usilovněji jsem se snažila lpět na tom, abych dotahovala do dokonalosti milion maličkostí („aby všechno bylo dobře“), tím menší maličkosti jsem opakovaně nedohlédla a do tím hlubší propasti trudomyslnosti upadala.

Vážení, tak tohle rozhodně nedělejte, to je cesta do pekel.

A já dnes už vím, že je to blbost a přestávám lpět na maličkostech (hohóóó, kdo mě znáte, tak víte, že tohle je pro mě silné rozhodnutí 😎😎😎).

Takže opakuju ještě jednou – PŘESTÁVÁM LPĚT na maličkostech.

Protože, jak jsem už psala, jsem přesvědčená o tom, že Univerzum je na rozdíl od nás lidí velkorysé a tolerantní. A taky že nám předkládá jen takové lekce, které jsme schopní zvládnout. 😊

Lekce téhle zkušenosti totiž spočívá v ROZLIŠENÍ.

V článku Však ty na to přijdeš jsem zmínila přísloví „Co jest císařovo, císaři, a co jest božího, Bohu.“ Když ho volně upravím pro účely tohoto článku, bude znít: „co jest Univerza, Univerzu, a co jest rodičovo, rodiči.“

Takže – ROZLIŠUJME 😊

A jak to máte vy?

Tak co – neděláte náhodou i vy něco, o čem si myslíte, že přes to zkrátka nejede vlak, a přitom to vlastně není předpis Univerza, ale někoho úplně jiného??

A nechcete na to přijít?

A nechcete to třeba odložit??

Pokud ano, zavolejte mi nebo napište a domluvte si „sezení“ face to face nebo po skypu – do Vánoc mám ještě pár volných míst 😎.

Protože:

CO MŮŽETE ODLOŽIT DNES, NEODKLÁDEJTE NA ZÍTŘEK 😊

Carpe diem 🧡 Václava