🤷‍♀️ POTÍŽE S INDIVIDUALITOU 😍

To se snadno řekne

Koukám na kartu Vyjadřujte svou individualitu a hlavou mi běží, že to se snadno řekne, ale fakt špatně dělá…

S vyjadřováním své individuality jsem měla potíže vždycky.

Jak je to správně

Vzpomínám si, jak jsem to například měla, jako dítě školou povinné, s uklízením.

Maminka trvala na tom, abych v pokojíčku uklízela zásadně v sobotu dopoledne, protože pouze a jedině tak JE TO SPRÁVNĚ.

Bohužel už v mém takto útlém věku zde padla kosa na kámen, protože já jsem měla na sobotní dopoledne úplně jiné plány. Nic světoborného nečekejte – chtěla jsem sedět u telky, páč v dobách mého dětství právě v tuto dobu dávali některé pro mě zajímavé seriály, například Spadla s oblakov.

Té slovenštině se nedivte, byli jsme tehdy ještě „pod jednou střechou“.

A skrz mou potřebu sedět „u bedny“ jsem s maminkou a její potřebou, abych „dělala něco užitečnýho“, sváděla týden co týden líté boje. Nebudu vám nic namlouvat – v mých 9 letech jsem to uhrála málokdy.

Voila – co takhle?

Ale člověk je tvor učenlivý a děti jsou vynalézavé, tak mě jednoho dne něco napadlo.

Uklidila jsem v pokojíčku tajně už v pátek večer!!

V sobotu jsem se uhnízdila před telkou a pustila si seroš.

„Běž si uklidit,“ stála o pět minut později maminka ve dveřích obýváku.

„Už jsem to udělala.“

„A kdy, prosím tě?“

„Včera večer.“

Maminka nelenila a ihned zahájila důkladnou inspekci. Dalších pár minut seriálu v suchu.

„Tak dobře. Ale příště to dělej za světla.“

Ufff… To bylo s chlupem. Ale vyšlo to 🙂

Zhruba o čtyřicet let později

Zhruba o čtyřicet let později jsem zažila jedno přelomové setkání.

Pokud jste v tomto okamžiku se zatajeným dechem odložili kávu a s lehce zrychleným tepem a nepatrně rozšířenými zorničkami očekáváte detailní popis impozantně prošedivělého gentlemana ve stříbrném kabrioletu, zklamu vás.

Pracovala jsem tehdy v prodejně klobouků a takhle v sobotu před polednem tam nebývalo úplně narváno.

Do konce otvírací doby chyběla asi hoďka, když jsem uslyšela vrznout dveře. Stála v nich holčina tak pětadvacetiletá S KAŽDOU BOTOU JINOU.

Při zkoušení buřinek mi prozradila, že si je přivezla z Nového Zélandu, a že nejsou každá z jiného páru, jak jsem se domnívala, ale že ten pár je udělaný právě takhle.

Po jejím odchodu jsem chmurně pohlédla na své dvě stejné boty, a s povzdechem „Zéland je trochu z ruky“ jsem zavřela krám a odebrala se na autobus.

Nuda, nuda, šeď, šeď

Bylo mi trochu smutno. Připadala jsem si nenápaditě a úplně bez vzletu.

Co s tím?

Tamto byla mladá holka, které svět ležel u nohou, mohla si klidně zaletět, kam chtěla, a ty ty různobarevné boty tak nějak vyjadřovaly, že se v nich cítí dobře, že je sama se sebou spokojená a že to o sobě ví…

A víte co?

Bez ohledu na to, kolik je nám aktuálně let, máme každý v sobě někde uvnitř schované dítě se všemi jeho atributy – se zvídavostí, s vynalézavostí, s jedinečností, a taky s určitou dávkou drzosti nezbytně nutnou k tomu, aby všechny tyhle kvality mohlo projevit.

A tohle moje úžasné vnitřní dítě, to samé, které před lety „vymyslelo“ úklid v pátek večer místo v sobotu ráno, mi špitlo do ucha – „a co takhle ponožky?

A od té doby jsem začala nosit každou ponožku jinou, protože…

 

Vedlo to k řadě kuriózních situací.

Vážně, mami?“ povytáhla obočí moje mladší dcera.

„Ano broučku, vysloveně mi to vyhovuje.“

„No když chceš…“

Ale přišly i těžší kalibry. Například při preventivní lékařské prohlídce.

„Lehněte si, natočíme EKG. Máte zajímavé ponožky…“

„Ano sestři, baví mě nosit každou jinou… A nemám pocit, že se modrá se zelenou nesnášejí, jak se to jeví vám?“

Chvíle ticha.

„Tak dobře, ten test na barvoslepost vynecháme…“

Jdeme dál

Nosit různobarevné ponožky mě přestalo bavit v okamžiku, kdy to začali dělat všichni.

V práci jsem vídala muže v riflích a ponožkách s plameňáky, synovec si na maturák vzal k obleku žluté ponožky s růžovými jitrnicemi, moje hudbymilovná dcera oblékla na jednu nohu houslový klíč a na druhou klaviaturu.

Pocítila jsem potřebu změny.

A Univerzum mi poslalo tohle:

Co na to víly?

Vytáhli jste si tuto kartu, protože si děláte starosti, zda vás ostatní přijímají. Víly chtějí oslavovat vaši jedinečnost, protože pro ně jste nádherní a dokonalí přesně takoví, jací právě teď jste.

A za mě – není vůbec důležité, zda se líbíte mně, vílám, vaší drahé polovině nebo vašemu fešnému sousedovi.

Musíte se líbit hlavně sami sobě 🙂

Tak pa    Václava

P. S. Existuje u vás nějaká, byť vzdálená, možnost, že se snad sami sobě nelíbíte tak moc, jak byste si přáli??

V tom případě vám nabízím face to face nebo online sezení s tarotem a Bachovými esencemi, protože nelíbí-li se člověk sám sobě tak, aby s tím byl spokojen, měl by s tím určitě něco dělat.

Objednání na tarotové posezení zde > >

Těším se na vás 🙂

 

Václava Chrástková
Matka tří úžasných dětí - kartářka par excellence - Bachově květová terapeutka z přesvědčení - prsenková královna v. z. - žena, která říká, co cítí, lidem, kterých se to týká :) - autorka eBooku Jak ho nezabít, když pánev je tak blizoučko >> Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.