Koukám na kartu Vyjadřujte svou individualitu a hlavou mi běží, že to se snadno řekne, ale fakt špatně dělá…
S vyjadřováním své individuality jsem měla potíže vždycky.
Vzpomínám si, jak jsem to například měla, jako dítě školou povinné, s uklízením.
Maminka trvala na tom, abych v pokojíčku uklízela zásadně v sobotu dopoledne, protože pouze a jedině tak JE TO SPRÁVNĚ.
Bohužel už v mém takto útlém věku zde padla kosa na kámen, protože já jsem měla na sobotní dopoledne úplně jiné plány. Nic světoborného nečekejte – chtěla jsem sedět u telky, páč v dobách mého dětství právě v tuto dobu dávali některé pro mě zajímavé seriály, například Spadla s oblakov.
Té slovenštině se nedivte, byli jsme tehdy ještě „pod jednou střechou“.
A skrz mou potřebu sedět „u bedny“ jsem s maminkou a její potřebou, abych „dělala něco užitečnýho“, sváděla týden co týden líté boje. Nebudu vám nic namlouvat – v mých 9 letech jsem to uhrála málokdy.
Ale člověk je tvor učenlivý a děti jsou vynalézavé, tak mě jednoho dne něco napadlo.
Uklidila jsem v pokojíčku tajně už v pátek večer!!
V sobotu jsem se uhnízdila před telkou a pustila si seroš.
„Běž si uklidit,“ stála o pět minut později maminka ve dveřích obýváku.
„Už jsem to udělala.“
„A kdy, prosím tě?“
„Včera večer.“
Maminka nelenila a ihned zahájila důkladnou inspekci. Dalších pár minut seriálu v suchu.
„Tak dobře. Ale příště to dělej za světla.“
Ufff… To bylo s chlupem. Ale vyšlo to 🙂
Zhruba o čtyřicet let později jsem zažila jedno přelomové setkání.
Pokud jste v tomto okamžiku se zatajeným dechem odložili kávu a s lehce zrychleným tepem a nepatrně rozšířenými zorničkami očekáváte detailní popis impozantně prošedivělého gentlemana ve stříbrném kabrioletu, zklamu vás.
Pracovala jsem tehdy v prodejně klobouků a takhle v sobotu před polednem tam nebývalo úplně narváno.
Do konce otvírací doby chyběla asi hoďka, když jsem uslyšela vrznout dveře. Stála v nich holčina tak pětadvacetiletá S KAŽDOU BOTOU JINOU.
Při zkoušení buřinek mi prozradila, že si je přivezla z Nového Zélandu, a že nejsou každá z jiného páru, jak jsem se domnívala, ale že ten pár je udělaný právě takhle.
Po jejím odchodu jsem chmurně pohlédla na své dvě stejné boty, a s povzdechem „Zéland je trochu z ruky“ jsem zavřela krám a odebrala se na autobus.
Bylo mi trochu smutno. Připadala jsem si nenápaditě a úplně bez vzletu.
Co s tím?
Tamto byla mladá holka, které svět ležel u nohou, mohla si klidně zaletět, kam chtěla, a ty ty různobarevné boty tak nějak vyjadřovaly, že se v nich cítí dobře, že je sama se sebou spokojená a že to o sobě ví…
A víte co?
Bez ohledu na to, kolik je nám aktuálně let, máme každý v sobě někde uvnitř schované dítě se všemi jeho atributy – se zvídavostí, s vynalézavostí, s jedinečností, a taky s určitou dávkou drzosti nezbytně nutnou k tomu, aby všechny tyhle kvality mohlo projevit.
A tohle moje úžasné vnitřní dítě, to samé, které před lety „vymyslelo“ úklid v pátek večer místo v sobotu ráno, mi špitlo do ucha – „a co takhle ponožky?“
A od té doby jsem začala nosit každou ponožku jinou, protože…
Vedlo to k řadě kuriózních situací.
„Vážně, mami?“ povytáhla obočí moje mladší dcera.
„Ano broučku, vysloveně mi to vyhovuje.“
„No když chceš…“
Ale přišly i těžší kalibry. Například při preventivní lékařské prohlídce.
„Lehněte si, natočíme EKG. Máte zajímavé ponožky…“
„Ano sestři, baví mě nosit každou jinou… A nemám pocit, že se modrá se zelenou nesnášejí, jak se to jeví vám?“
Chvíle ticha.
„Tak dobře, ten test na barvoslepost vynecháme…“
Nosit různobarevné ponožky mě přestalo bavit v okamžiku, kdy to začali dělat všichni.
V práci jsem vídala muže v riflích a ponožkách s plameňáky, synovec si na maturák vzal k obleku žluté ponožky s růžovými jitrnicemi, moje hudbymilovná dcera oblékla na jednu nohu houslový klíč a na druhou klaviaturu.
Pocítila jsem potřebu změny.
A Univerzum mi poslalo tohle:
Vytáhli jste si tuto kartu, protože si děláte starosti, zda vás ostatní přijímají. Víly chtějí oslavovat vaši jedinečnost, protože pro ně jste nádherní a dokonalí přesně takoví, jací právě teď jste.
A za mě – není vůbec důležité, zda se líbíte mně, vílám, vaší drahé polovině nebo vašemu fešnému sousedovi.
Musíte se líbit hlavně sami sobě 🙂
Tak pa ♥ Václava
P. S. Existuje u vás nějaká, byť vzdálená, možnost, že se snad sami sobě nelíbíte tak moc, jak byste si přáli??
V tom případě vám nabízím face to face nebo online sezení s tarotem a Bachovými esencemi, protože nelíbí-li se člověk sám sobě tak, aby s tím byl spokojen, měl by s tím určitě něco dělat.
Objednání na tarotové posezení zde > >
Těším se na vás 🙂