Bože, please help me, došel mi humor… 😭

Občas, podobně jako kolega Neal Donald Walsch, hovořím s Bohem. A někdy jsem přitom docela naštvaná. Jako třeba dneska, když mě přemohl pocit, že mi došel humor.

A humor, vážení a milí, je pro mě něco jako esenciální aminokyselina. Pro ne-biology a ne-chemiky: esenciální znamená, že si ho (jakože ten humor) neumím v tomto okamžiku „vyrobit“ sama.

Naštěstí Bůh není žádný úzkoprsý puritán a nedotýká se ho, když jsem vzteklá (koneckonců je to můj vztek a ne jeho, žejo…). Takže mě v klidu vyslechl a ukázal cestu. Pokud si náhodou neumíte představit, jak to udělal, tak celé se to seběhlo asi takto:

Václava: Bože, please help me, došel mi humor…

Bůh: Opravdu? Nedochází ti spíš tvoje ochota dívat se na svět kolem sebe s humorem?

V: Cože, Bože, je to o ochotě?? Sama za sebe bych řekla, že ochotu dívat se na svět kolem sebe humorně jsem strčila do šuplete už dávno. Teď si už dlouho připadám jako člověk, který se pokouší roztlačit lokomotivu, ale ta těžká kisna se prostě nechce za žádnou cenu pohnout… 🚂🚂🚂

B: Tak vidíš, pěkně jsme se přesunuli OD TVÉ TOUHY po humoru K TVOJÍ POTŘEBĚ jedoucí lokomotivy… 😊 to s tou lokomotivou už tě asi příliš nebaví, žejo?

Nebaví, Bože…

A přesto chceš, aby jela… Napadá tě jiné řešení??

Nenapadá, Bože. Ledaže by ji chtěl roztlačit někdo jiný…

To by jistě šlo. Ale to obnáší počkat, až ten někdo bude mít čas, a taky otázku, jestli vůbec někdo něco takového bude chtít dělat, protože to, co je důležité pro tebe, pro nikoho jiného důležité být nemusí.

Což takhle přijmout fakt, že lokotka stojí, a zkusit „rozjet“ něco jiného? Což takhle zkusit nechat k sobě přijít třeba tři humorné věci, ty si zapsat, a chvilku z nich čerpat?

Protože jedna věc je GENEROVAT humor.

Druhá věc je NAPOJIT SE na vnější zdroj humoru a nechat se jím oblažit.

 

Každá jednostrannost vede k destabilizaci.

A jako destabilizovaná seš k ničemu.

Ne pro mě, ale pro sebe.

Howgh, domluvil jsem.

Víte, většina mých „hovorů s Bohem“ probíhá podobně. Nejdřív předložím problém a obratem se dozvím, že jádro pudla je v něčem trošku jiném, než si myslím. Už to samo o sobě někdy stačí k vyřešení.

No a když to nestačí, navede mě laskavý Bůh (pro někoho, kdo miluje tarot stejně jako já, je to Vnitřní hlas) na nějakou jinou cestu. Na cestu, která je v mých silách. Na nějakou takovouhle. Pěkná, což?

Jenže mně se rada, že mám pro sebe čerpat humor zvenku, v té chvíli vůbec nezamlouvala. Mám totiž dost přesnou představu, jaký druh humoru mě vyživuje, a ten je teď opravdu poněkud nedostatkovým zbožím.

Co nadělám, žádám o radu Boha, tak „děj se vůle tvá“…

Poměrně záhy se ukázalo, že Bůh do větru prostě nemluví.

Ještě jsem si ani nestihla připravit tužku a papír, abych si mohla zapisovat ty „veselé historky z natáčení“, když zazvonil telefon – „přijď, večer dávají Malou Vizitu, budeme koukat společně.“

No, když to zkrátím, ty tři věci jsem si nakonec na papír opravdu napsala. Hlášky

„Jak je moje nejoblíbenější zvíře, protože se stále ptá (jak, jak, jak)“,

„Chcete-li změnit život, změňte hudbu.“ a

„Chceme-li, aby byl oheň opravdu věčný, je třeba ho úplně nezapálit.“

mě dostaly.

Bylo toho samozřejmě daleko víc, ale tohle byly topky.

Děkuji.

Děkuji Bože, Jardo a Pjére.

Záznam Malé Vizity včetně jamované Ascalony, Vlajky, brilantního průřezu prudce aktuálními písněmi Karla Kryla, to vše naservírováno na stříbrném podnose jiskrného humoru pánů Jaroslava Duška a Pjéra la Šéz´e, naleznete zde > > > 

Užijte si to.

Je to Boží…

P. S. Abych nezapomněla – mě můžete obdivovat taky, třeba tady v článku, který je skrznaskrz indiviuální > > >

nebo v eBooku ZDARMA zde > > >

Carpe diem 😆 Václava