DOVOL SI TO aneb O třešních a dortech

Jsem na sladké a nestydím se za to

S radou DOVOL SI TO mám spjatou jednu osobní zkušenost, o kterou se s vámi chci podělit.

Začalo to celkem nevinně.

„Ty chceš jenom smetanu!“, zhrozila se maminka, když jsem jako velmi malé dítě začala jíst sachr dort od šlehačky.

S plnou pusou téhle sladké mňamky jsem koukala na maminku a usilovně myslela na to, že „s plnou pusou se nemluví“. Páč kdybych mluvit mohla, zcela jistě bych maminčinu obavu potvrdila.

Smetana totiž byla sladká, a jestli někdo znáte sachr (ale ne ten z dnešních vyhlášených restaurací, ale ten, co se běžně dělal v domácnostech jako „černá buchta“ v dobách hluboké totality), tak ten byl … prostě hořký.

A já jsem jako dítě neměla ráda hořké. Já jsem měla ráda sladké, nepřišlo mi to vůbec divné a ani za mák jsem se za to nestyděla.

Což ovšem byl, jak jsem se obratem dozvěděla, povážlivý charakterový nedostatek, protože než si člověk „dopřeje“ sladké, je správné sníst napřed všechno ostatní.

Tehdy jsem se naučila něco o posloupnosti a vštípila si, že sladké je „jen za odměnu“.

Korpusy, co dusí

Jak léta plynula, s hrůzou jsem zjišťovala, že co začalo sachrem, prolnulo se postupně, nepozorovaně a kompletně do mého dalšího žití.

Kýžené „třešinky na dortu“ se stěhovaly na čím dál vyšší a sušší korpusy a stávaly se téměř nedosažitelnými.

Nedovedete si představit, jak mě to nebavilo a štvalo.

Nicméně dopracovala jsem se do stavu, v němž jsem byla ochotná sníst všechny dusivé korpusy na světě jenom proto, abych si POTOM mohla vychutnat tu třešeň.

Jenže s tímhle nastavením jsem dosáhla toho, že Univerzum řeklo „Ok, tady máš a posluž si“, předložilo mi dort velký jako kolo od vozu, a když jsem ho fakt celý snědla (pochopitelně korpus napřed), zjistila jsem, že ta pitomá třešeň, na kterou se celou dobu těším úplně ze všeho nejvíc, se mi už prostě „nevejde“.

I odebrala jsem se na terapii.

Když terapeut, tak jedině profík

„Chci jíst šlehačku a nechci jíst dusivý korpus,“ vybalila jsem svůj bol narovinu.

„No a v čem je problém?“ vyzvídal terapeut.

„To se přece nedělá…“

Polknutí a chvíle nechápavého ticha. Hluboké povzdechy na obou stranách. U mě pochopitelné. U něj mě to tehdy překvapilo. Dnes už se tomu nedivím, bylo mi v té době asi pětačtyřicet.

Naštěstí to byl profík, takže se ovládnul a nesmál se mi.

„Dovolte si to! Můžete jíst, co chcete a kdy chcete. Už nejste malé dítě a o svých dnešních třešních rozhodujete sama. DOVOLTE SI TO.“

Síla dovolení

A mně došlo, jak naprosto nekriticky jako malé děti nasáváme názory a přesvědčení svého okolí, jak hluboko v sobě tyto „pravdy“ ukládáme a jak obrovskou sílu má NAŠE DOVOLENÍ – tehdy i dnes.

Rozdíl je jen v tom, že všechno to, co JSME DOVOLILI druhým uložit v nás, když jsme byli malí, jsme přijímali se srdcem na dlani, otevřeně, a tudíž snadno. To, co DOVOLUJEME TEĎ, už tak snadno nejde.

Ale to, že to nejde snadno, ještě neznamená, že to nejde vůbec.

Ergo?

Na provedení praktické části zkoušky svého přerodu jsem se odebrala do cukrárny.

„Jednu Varnu, prosím.“

Tak, a už je to zase tady. Dort s naprosto famózní oříškovou náplní a tlustou vrstvou šlehačky, to celé na korpusu, který dusí stejně, jako pověstná Cimrmanova třená bábovka.

Seděla jsem nad talířkem se lžičkou v ruce a slzy jako hráchy se koulely po mojí tváři. Bylo mi obrovsky líto všech promarněných příležitostí, všech třešinek, které se mi skrz nějaké přiblblé veledůležité korpusy „nevešly“.

A taky toho, že jsem se ke změně svého paradigmatu dopracovávala tak dlouho.

Na druhou stranu – kdy, když ne teď, a kdo, když ne já, žejo…!

Tak jsem otřela slzy, otočila ten dortík pěkně tou sněhobílou šlehačkou k sobě a pustila se do ní.

Byla to fakt mňamka 😊 A bylo jí tolik, že mi na ten korpus nějak nezbylo „místo“…

Co z toho plyne?

I já i vy stále umíme dovolovat.

A dovolujeme tehdy, když jsme silnější, než náš vnitřní kritik.

Dovolujeme tehdy, když si uvědomujeme sama sebe více, než naše programy.

Dovolujeme tehdy, když jsme si sebe vědomí.

Maturita

Univerzum nás nejen vzdělává, ale i posílá zkoušky.

Ta moje přišla jednoho horkého nedělního odpoledne.

Zrovna jsme s kolegou dokončili výcvikový víkend a patřičně hladoví se odebrali do nedaleké restaurace na gáblík. V jídelním lístku byla jedna dobrota vedle druhé, ale já jsem nemohla odtrhnout zrak od vitríny se zákusky.

„Takže já si dám polévku a smažák. Co chceš ty?“

Opět chvíle ticha…

„Víš, já vím, že je to divný, ale já bych si dala Tiramisu a ledovou kávu.“

„Sladký si snad dáme potom, ne?“

„Když já bych s tím chtěla začít…“

Nehnul ani brvou. Je to taky profík.

„Takže pro kolegyni Tiramisu a ledovou kávu a já si dám polévku a smažák “

Můj nejlepší oběd ever. Nikdy na něj nezapomenu.

Tak se mějte a ke všem vašim třešním vám přeju dobou chuť.

Bon apetit 😇 Václava

P. S.

Chcete si ode mě ještě něco přečíst??

Zkuste článek zde > > > 

Nebo eBook ZDARMA zde > > >

Nebo chcete rovnou moji „třešeň na dortu“ – tedy karetní výklad?? Potom klikněte zde > > >

Těším se na vás ♥