Home-office a home-school v panelákovém 3+1

Krátká toaletní úvaha

Teda řeknu vám, je to celkem záhul. Celá rodina v režimu home-school a home-office, čtyři kousky ve 3+1, takže ať počítám, jak chci, chtěli-li bychom opravdu každý své soukromí, jeden z nás by se musel zavřít na toaletě.

Pravda, ne, že by to nešlo. Před lety, když jsme rekonstruovali panelákové jádro, vznikla díky dispozici bytu vskutku luxusně velká toaleta s nadstandardním úložným prostorem.

Tehdy jsem si dělala legraci, že na záchod bez větších obtíží nejen umístíme knihovnu klasiků, ale že je tam budeme moci i bez problémů studovat, protože se shodou okolností jedná o nejlépe osvětlenou místnost v bytě.

Teď tedy čas oponou trhnul a tváří v tvář realitě už mi naše toaletoknihovna zas tak použitelná pro dlouhodobý pobyt nepřipadá. Na policích místo Shakespeara trůní Perwoll, okena a mýdlo s jelenem, a jediné, co by eventuálně mohlo vybízet ke strávení delšího času s knihou, je to zmíněné osvětlení.

Nezmiňuji fakt, že kdokoliv by si chtěl tuto místnost vyhradit pro sebe, narazil by ze zřejmých důvodů na odpor ostatních členů rodiny, žejo…

Biorytmy

Tak se střídáme, jak to nejlépe umíme, u různých pracovních stolů a využíváme rozdílných biorytmů každého z nás.

Například já jsem ranní ptáče a u kompu mě můžete zastihnout už třeba v šest ráno. Dobře, co nám změnili čas, tak v sedm…stále jedu podle zimního. To ještě dětičky hluboce chrupkají a téměř nic mě nevyrušuje v realizaci mých literárních ambic.

Ranní rituály aneb Nasnídat se umí 🙂

Jakmile ale zaslechnu zvuk otevírajících se dveří dětského pokoje (jako třeba teď), je s tvorbou utrum.

Nikoliv proto, že by se sedmnáctiletý synek neuměl nasnídat sám. To samozřejmě umí.

Leč s pohodlností sobě vlastní a neskonalou zálibou ve sladkém rád kombinuje k jídlu nutellu (lžící přímo ze skleničky) s čokoládovým müsli a to celé zalévá brutálně sladkým kakaem, což mě občas nutí odložit své tvoření a nabídnout mu něco s vyváženějším poměrem uhlohydrátů.

To pak synek s lehkou shovívavostí k rodičovské snaze zbaští, co je mu předloženo, a nutellu, müsli a kakao si dá až potom a průběžně během dne kdykoliv.

Následně si nasadí sluchátka zvící těch na traktor a usedá ke svému kompu, kde většinou ani nepředstírá, že dělá domácí úkoly, a výjimečně je občas i dělá.

Dcera to má podobně, ale jako dvacetiletá slečna dbá na svou životosprávu a stravuje se zdravě. A sama.

Zvláštnost spočívá v tom, že vstává v poledne (pokud nemají školu live), takže se u nás drobet stírá povědomí o tom, zda se se sluncem v nadhlavníku snídá či obědvá.

Onehdy jim jejich učitelé dali nesvědomitě online výuku už od 8 hodin (!!). Dceři trvalo tři dny, než se z tohoto nočního dobrodružství vzpamatovala…

Večerní rituály aneb Běh, Funès a auta jedoucí různou rychlostí

A jak se pak den chýlí k večeru, ubírám zase , konzervativní staromilec, postupně na tempu. Už jenom posbírám prádlo, které se odpoledne usušilo na sluníčku, a lehce ho přežehlím, zaliju kytky, vyhodím shnilé jablko, rezignuji na jakoukoliv tvůrčí aktivitu a s nějakým pěkným filmem se chystám zalézt do postele.

Leckomu by se mohlo zdát, že tato situace může ústit jen do pokojného spánku.

Tak to je omyl, vážení.

V době, kdy já usínám (nebo si to aspoň toužebně přeji), moje děti ožívají.

Cestou do koupelny za účelem vyčištění zubů shledávám, že dceruška se zrovna začíná soukat do legin.

„Jdu si zaběhat, mami,“ odpovídá mi dřív, než se stačím zeptat.

Venku jasně svítí hvězdy a já si uvědomuji, že dnes vstávala v půl jedné. Logicky je teď na vrcholu sil.

„OK dítě, nezapomeň si klíče!“ To, že kvůli ní nechci za hodinu vstávat z postele a pouštět ji domů, si nechávám pro sebe.

„Jasně, mami, neboj, mami!“ Už to zná, není to poprvé.

Ještě letmo nakukuji do děcáku.

Syn s neodmyslitelnými sluchátky na hlavě cosi píše do sešitu.

Zdvihám mu klapku z jednoho ucha.

„Dobrou, Honzíku!“

„Dobrou, mami! Prosím tě, tady mi nevyšel tenhle příklad, můžeš se na něj kouknout, když už jsi tady?“

A jéje, že já jsem sem lezla, tohle už taky známe!

Milé moje mládě, co já bych pro tebe neudělala!

Odkládám cédéčko, beru do ruky tužku a začínám přehazovat x a y v rovnici tak dlouho, dokud x nevyjde 3 a y minus 2.

„Díky, mami, už to vidím, tady jsem napsal blbě znamínko.“

„Rádo se stalo, dítě, brou!“

Tak.

Film se začíná pěkně rozjíždět. Znám ho dobře, oddechovka s Funèsem, žádné hluboké myšlenky.

 

„Mami?“

„Ano, synku?“

„Prosím tě, auta jedou různou rychlostí z bodu A do bodu B… Nevím, jak mám sestavit rovnici…“

Je půl jedenácté večer. Auta jedoucí různou rychlostí jsou pro mě noční můrou i v poledne, kdy jsem na vrcholu intelektuálních sil.

Odkládám Funèse a říkám si, že bych autorům těchto slovních úloh dala za úkol něco, co je pro změnu pro ně zcela mimo jejich akční rádius, například uplést svetr.

A pak bychom se po obapolném trápení mohli shodnout na tom, že oni tedy nebudou plést svetry, ale zato ke všem úkolům tohoto typu připíšou červeným písmem:

„V případě nejasností kontaktujte pedagoga, nikoliv rodiče!“

To bych považovala za férové 🙂

Nicméně zatím k ničemu takovému nedošlo, tak řeším se synkem ty rychlosti. Nakonec se nám nějak podařilo dosíci výsledku, leč nikoliv rovnicí, nýbrž úvahou, což prý není správný postup.

„Broučku, já to umím jenom takhle. Vyšlo to, tak tady to máš a dobrou!“

Po odchodu mrmlajícího synka licituju sama se sebou, zda Funès ještě ano, či ne.

Posléze volím, že dnes už ne. Přetahuju si peřinu přes hlavu a začínám se propadat do sladké dřímoty.

„Mami? Už spíš, mami? Ještě mě napadlo, jestli by ta rovnice nemohla být takhle…“

Jak říkám, prostě jiný biorytmus 🙂

Jak se nestandardní stává standardním

Posledních pár dní vůbec se synkem ukončujeme poněkud nestandardně.

Co jsem napsala výše, se událo včera. Předevčírem jsme skončili v okamžiku, kdy mně vyšlo, že divadlo má kapacitu hlediště 375,75 diváka a synkovi 482,46 diváka. To jsme usoudili oba, že takto asi ne, a nic nového jsme již nerozjížděli.

Prosím vás, a jak to máte vy??? 🙂

Carpe diem, Václava 

P.S. Pokud vás průběh mého obvyklého dne v čase karantény zaujal, nabízím vám pohled na den „úplně normální“, a to ve svém eBooku zdarma A budu, sakra, harmonická >>

Prostě s humorem jde všechno líp 🙂 Mějte se!

Václava Chrástková
Matka tří úžasných dětí - kartářka par excellence - Bachově květová terapeutka z přesvědčení - prsenková královna v. z. - žena, která říká, co cítí, lidem, kterých se to týká :) - autorka eBooku Jak ho nezabít, když pánev je tak blizoučko >> Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.