Jak jsem si naběhla aneb Tvořím, tvoříš, tvoříme…

Co je psáno, to je dáno

Buďte opatrní na svá přání, mohla by se vám splnit.

Zejména na ta, která „dáváte písemně“.

Jako to třeba dělám já, když se přihlašuju do Týna.

Týnem mám na mysli Týn nad Vltavou, kde se každoročně (kromě letošního koronaexcesu) koná esoterický festival, na kterém mám tu čest a potěšení být pravidelným hostem.

Festival probíhá na jaře a asi tak půl roku předem musíme my, vlajkonoši jeho úžasnosti (rozumějte účinkující), dát pořadatelce názvy svých přednášek.

Aby bylo jasno – přednáška na esoterickém festivalu se nemůže jmenovat jen tak halabala.

Chce to něco vzletného, co na první dobrou vyjádří nejen naše hluboké ponory do problematiky nesmrtelnosti chrousta, ale také úchvatně srandovního, co podtrhne naši schopnost vtipně neotřelých nadhledů na to samé.

Anebo – v mém případě – co podtrhne vratkou židličku pod nohama mého obvyklého žití, jak uvidíte za chvíli…

Jen tak má návštěvník v programu černé na bílém zaručeno, že se nejen poučí, ale i pobaví, protože o suchopárné nalejvárny nikdo nestojí…

Jak na to

Řeknu vám upřímně, vymyslet „správný“ název přednášky je pro mě větší facha, než danou přednášku přednést.

Po úporném ždímání mozkových závitů jsem minulý listopad zplodila pro svůj výstup název „Bachova květová terapie aneb Síla v přijetí“.

Teď možná trochu pátráte, kde je ta vtipná složka.

Usnadním vám to – to je moje jméno.

Dělat věci nudně neumím a za ty roky už se to o mně ví 😊

Takže – do věčných lovišť se odebralo…

Jakmile jsem deklarovala, o čem chci hovořit, tak Vesmír, ten žertéř, začal dělat všechno pro to, abych měla hovořit o čem.

Ještě v listopadu mi prostřednictvím autohavárie odebral zaměstnání.

Následně mi skrz mou důvěřivost až naivitu pomohl od značného finančního obnosu.

A do třetice mi sebral dlouholetého kolegu a kamaráda způsobem, kterému se tuším v rozvodové hantýrce říká „pro nepřekonatelné rozpory“.

Bylo toho víc, ale tohle byly topky.

Když se usadil prach

Nemohu říct, že teď, devět měsíců poté, se tomu všemu chechtám, až se za břicho popadám. Tak to rozhodně není.

Na nové reálie si zvykám, skřípám přitom zuby, a pocit oběti stojí v koutě připraven skočit na mě pokaždé, jakmile moje pozornost poleví.

Druhá strana mince

Ale každá mince má dvě strany.

Díky odebrání zaměstnání mohu sedět doma u kompu a psát, jak jsem si to koneckonců už hodně dlouho přála a fakt jsem na to neměla čas. A rozhodně se neflákám… 😊

Finanční ztráta mě naučila, že zkušenosti, které se dají koupit za peníze, jsou stále relativně levné – mnozí zaplatili mnohem více a jak moc získali, toť otázka…  Já jsem vděčná, že moje zkušenost na tomto poli proběhla tímhle způsobem.

No a co se týká mého kolegy, poslední zprávu jsem od něj dostala dnes ráno. Byla pikantní – stálo tam: „Příloha byla odebrána, nebo k jejímu sdílení s vámi neměl uživatel dostatečná práva.“

Takhle mi „píše“ už měsíc… 😊

Přeložím-li tenhle vzkaz po kartářsku, slyším v něm hlasem Univerza „JEŠTĚ NE“.

Tak jo.

Sice se mi stýská, ale na druhou stranu těžko můžu psát hlubokomyslné úvahy o respektu a sama ho nemít, viďte…

„Tak co mám teda říct té zlaté rybce, až zas bude škemrat, abych ji pustila zpátky?“

No, jak jsem řekla na začátku – buďme opatrní na svá přání, mohla by se nám splnit 😊

Na druhou stranu – neostýchejme se si přát.

Protože pouze tehdy, když se odhodláme své přání vyslovit, nebo napsat, tak je dosáhnout sice nemusíme, ale můžeme 😉

V opačném případě je dosáhnout nemůžeme ☹

Hmmm, když to tak po sobě čtu, začíná se mi s lehkým mravenčením kolem žaludku vtírat otázka, jakpak asi nazvu svůj týnský výstup příště???

Přece jenom, listopad se blíží…

Carpe diem ♥ Václava

*******

Mimochodem, co jste po zlaté rybce chtěli vy?

Chtěli jste beránka, dostali jste krabici a netušíte, která bije?

Zkuste si „vytáhnout kartu“ v mojí nové Příručce zdarma, třeba vám to docvakne 😊

Nebo mi to napište, a rozklíčujeme to společně 😊

Tak papa…