Když si NEJSEM JISTÁ…

Miluju karty. Troubím to do celého světa, ale k tomu troubení vedla dloooouhá cesta.

V některém ze svých předchozích článků už jsem na sebe naprášila, že jsem vystudovala genové inženýrství. A to, vážení přátelé, je v zásadě obor technický, byť v něm sem-tam nějaké to slovo o přírodě přece jenom padne.

A tomu odpovídal i můj tehdejší způsob uvažování.

Cokoliv můžu uvidět – byť elektronovým mikroskopem – to JE. Explicitně – to, co nevidím, NENÍ.

No.

A s touhle základní výbavou najednou vtrhly do mého žití karty…

Jedna jobovka za druhou

Fakt nevím, co byla pro mě větší darda.

Jestli to, že jsem si na informace, které mi přinášely, nemohla nijak „sáhnout“, nebo to, že na místo základní rovnice 1+1=2 se tak nějak vetřela její ségra 1+1>2 (vyjádření synergie), nebo neblahé tušení, že moje okolí tuhle mojí „úchylku“ jen tak snadno nevstřebá.

Opravdu nevím, čeho jsem se bála víc. Asi všeho najednou.

Což mělo i svou výhodu.

Mozek na prázdninách

Určitě jste se už setkali s tím, že když je mozek zahlcen, přestává fungovat. V praxi to vypadá tak, že prostě konstatujete, že „toho máte moc“, necháte veškerého přemýšlení (mozek vypoví službu), a vy jdete třeba sázet kytky.

No a já, když jsem sama sebe zahltila tím, jak moc mimo mísu jsou moje aktuální nápady, jsem místo sázení kytek navštívila karetní kurz. Ale nikomu jsem o tom nic moc neříkala.

PROTOŽE KDYŽ SI NEJSEM JISTÁ, TAK O VĚCECH NEMLUVÍM.

Je to blbost?

Na ty kurzy jsem začala chodit s myšlenkou, že jsem úplně praštěná, že tohle přece nemůže přese mě projít, že musí nastat okamžik, kdy si zaťukám na čelo, řeknu všem okolo, že se zbláznili, a odejdu středem.

Vlastně jsem byla ochotná nechat se přesvědčit, že si vymýšlím, že je to celé blbost a že ti druzí mají pravdu, když mi zas a znova dávají do ruky logaritmické pravítko či jinou exaktní rekvizitu.

Kupodivu tahle situace nenastala.

Ale hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala se ke kartám přiznat.

Jak víte z mého příběhu, karty přišly do mého novodobého žití jako třetí v pořadí, po kineziologii a po bachovkách. A já jsem dlouhou dobu „schovávala“ karty právě za ně. Protože „kineziologie“, to zní aspoň trochu vědecky, žejo, ten LOGOS tam prostě je, i když termín sám o sobě před těmi dvaceti lety zas až tak známý nebyl.

Zato karty jako čertovy obrázky, pochybné praktiky a vůbec něco naprosto neseriózního, to znali všichni.

Všichni, a můj tatínek taky.

Jak to viděl táta

Vidím to, jako by to bylo dneska – tatínek chtěl koupit mamince solný svícen a poptal se mě, kam že má pro něj jít. Doporučila jsem mu obchůdek, kam jsem tehdy občas zašla (na karetní výklad), a kde měli i ty svícny.

Tatínek se tedy dostavil na zmíněnou adresu,  po návratu praštil svícnem do stolu a pravil: „Když jsem tam byl, tak tam zrovna někdo někomu něco říkal za plentou – teda to byly tak strašlivý nesmysly, že jsem rychle zaplatil a okamžitě odešel.“

A mě obešel mráz, protože jsem si uvědomila, jak nesmírně snadno jsem to mohla být já, kdo říká „ty strašlivý nesmysly“, protože jsem tehdy procházela kurzem a pár prvních výkladů už jsem měla za sebou.

(poznámka – Pojem „nesmysly“ nechávám stranou – tatínek byl inženýr-mechanizátor, a jeho pojmosloví tomu odpovídalo. Časem již tak striktní nebyl, nicméně jemu jsem své karetní umění nikdy nepředvedla.)

A došlo mi, že buď budu „poslušná, řádná a soudná dcera“, která je „normální“, a pak mi nezbude nic jiného, než postupovat v duchu doktora Plzáka a „zatloukat, zatloukat a zatloukat“.

Nebo se budu muset přenést přes to, co si o mně myslí moji nejbližší, a jít směrem, kam mě to táhne.

Zvládnu to?

Jelikož vám dnes píšu tenhle článek, tušíte asi, jak to dopadlo.

Ale řeknu vám, že přenést se přes to, co si myslí mí nejbližší, byl vážně oříšek. Nebo spíš ořech. Kokos. Maxikokos. Gigakokos.

Ufff…

Nicméně – a zde budu svého tatínka citovat ještě jednou – „co se v mládí naučíš…“

Táta tuhle větu nikdy nedořekl, ale stejně všichni víme, jak pokračuje…  Je to „…k stáru jako když najdeš“.

A já jsem se NAUČILA SE PŘENÉST 😊

A opravdu jsem tenhle um od té doby už mnohokrát použila.

Protože moji nejbližší opravdu nemusí vždycky souhlasit s tím, co dělám, což vůbec neznamená, že bych s tím měla přestat.

SOUHLASIT MUSÍM JEDINĚ JÁ SAMA SE SEBOU.

Takže?

Miluju karty.  Jsem si tím jistá. A proto o tom mluvím.

😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊

A vás taky něco láká. A vaši bližní s tím možná taky nesouhlasí.

Ale vy teď už víte, že to není důvod, abyste s tím přestali.

Držím vám pěsti 😊

Carpe diem    Václava

P.S. S tím, jak jsou karty úžasné a jakým jazykem hovoří, se můžete seznámit zde >>

A vy, co jdete rovnou na věc, nahlédněte sem >>

Václava Chrástková
Matka tří úžasných dětí - kartářka par excellence - Bachově květová terapeutka z přesvědčení - prsenková královna v. z. - žena, která říká, co cítí, lidem, kterých se to týká :) - autorka eBooku Jak ho nezabít, když pánev je tak blizoučko >> Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.