Vášeň
Dlouho jsem TO hledala.
To, k čemu jsem tady na světě vlastně dobrá.
To, kde jsou ve mně uloženy dary, které chci (a mám) na stříbrném podnosu nabídnout lidstvu.
Jak vidíte, funkce ředitele zeměkoule není výhradním "zaměstnáním" mužů... 🙂
* * * * * * *
Řadu let jsem si vážně myslela, že svět čeká, až mu já ukážu "tudy" a řeknu "teď".
Nebudu vás napínat - nic takového se nestalo.
Ale mezitím, co jsem čekala, až budu světem vyzvána k jeho záchraně, jsem nalezla něco jiného.
Něco, co baví mě.
Něco, co mě baví i tehdy, je-li to světu zcela šumák, nebo to tak přinejmenším vypadá.
Nalezla jsem svou vášeň, svoje Božské nadšení.
Nalezla jsem to, po čem mé srdce doopravdy touží.
* * * * * * *
A mám dojem, že TOHLE světu šumák rozhodně není 🙂
CO JE MOJE VÁŠEŇ
Nahlížím za oponu
Moje vášeň je nahlížet za oponu.
Nahlížet za oponu ZJEVNÉHO a ZJEVENÉHO.
A je jedno, jestli pro sebe, nebo pro někoho jiného.
Když nemám aktuálně dostatek klientů, nahlížím za svou „oponu“, hledám to, co o sobě zatím nevím, co mě posune, co mě ROZVINE.
Když mám klienty, nahlížím za oponu pro ně, a tím i za tu svou, protože klienti VŽDYCKY PŘINÁŠEJÍ TÉMA, které se mě nějakým způsobem TAKÉ DOTÝKÁ.
Kdysi jsem si dala afirmaci, že se s mými klienty OBOHACUJEME NAVZÁJEM. Přestože to už drahnou dobu nevyslovuji, stále si účinky tohohle „semínka“ uvědomuju.
Splavnost
Za tou oponou hledám pro sebe a pro své klienty SPLAVNOST.
Vyrostla jsem v prostředí, ve kterém bylo řešit věci „cestou nejmenšího odporu“ nesmazatelným charakterovým kazem.
Věci se musely oddřít, a čím víc to bolelo, čím větší překážky a nepřízně osudu bylo nutno překonat, tím lépe. V mytologii našeho rodu měla být „odměna“ přímo úměrná množství překonaných strázni.
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistila pravý opak – čím víc jsem musela zatínat pěsti a rvát se s „nepřízní osudu“ (nebo klidně i s uměle vystavěnými překážkami, žejo, tati), tím méně mě dosažený výsledek naplňoval.
Nejlepší věci jsou zadarmo
Bavily mě věci, které jsem dostala takřka zadarmo (nebo maximálně „za hubičku“), leč to bylo naprosto nemorální, bezcharakterní a zavrženíhodné, takže připustit si, že to takhle mám (že chci „dostávat“ tímto způsobem), jsem si dovolila až relativně nedávno.
Potom mi pár let trvalo přijmout se i s tím.
Přijmout se s tím, že jsem bezcharakterní, líná, zavrženíhodná a nevím jaká ještě, když chci, ABY VĚCI ŠLY SNADNO.
Když mám z takovýchhle věcí největší radost.
Když je vyhledávám, když si je užívám, když si je vychutnávám, když se v nich vyžívám, když se v nich přímo rochním.
Morálka mi vštípená dostala tvrdě na budku, a dodnes se v některých sférách mého žití zuby-nehty drží, protože v reálu některé věci v mém životě splavné jsou (a je to naprosto božííííí), u jiných ale stále ještě trochu v realitě zadrhávám, i když moje vize od byvší morálky oproštěné jsou půvabné, líbivé, líbezné, a celkově k sežrání.
Prostě – „ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy počítá“, jsem lenochod a mám ráda věci splavné.
Howgh!
Makám a je to OK
Aby nedošlo k nedorozumění – je mi dost jasné a zcela akceptuju, že pro to, aby byly věci splavné, je občas nutné vynaložit určité ÚSILÍ, mnohdy nemalé.
Nicméně toto úsilí už nevyvíjím pro úsilí samo, nýbrž pro možnost následné konzumace sladkých plodů toho, že věci jdou jak po másle a jak namydlenej blesk k tomu.
Protože k tomu, že jsem lenochod a mám ráda věci splavné, mám je ještě navíc ráda BRZY.
Kecám.
Nemám je ráda brzy.
Mám je ráda hned.
Hned jakože HNED!
A protože věci se HNED dějou málokdy, musela jsem v minulosti třeba strávit určitý čas osvojením si teorie o nelineárním čase. To je takový pěkný příklad.
Trvalo to sice několik let, než jsem k tomu došla (protože něco jiného je jít na přednášku či seminář a něco úplně jiného je pochopit a uchopit, co tím chtěl básník říci), ale vědomí tohoto času za to určitě stojí a řada věcí je díky němu splavná.
A to tak, že HNED.
Bingóóó!!!
Post scriptum
Ještě jedna důležitá věc.
Prošla jsem tvrdou výchovou.
Řadu let jsem byla tvrdá sama na sebe. Hodně přísná. A dlouho jsem se za to neměla ráda, že jsem tak přísná. Protože to ze mě stále vyzařuje a lidi mi to zrcadlí. I ti, které miluju nejvíc na celém světě. Nebo spíš zejména ti…
Aby mi to nezrcadlili, dělala jsem psí kusy.
Abych "nebyla přísná", nasadila jsem keep smilling Jokera, a doufala, že „to bude dobrý“.
Nebylo.
V Jokerovi mi nebylo dobře a stejně to nefungovalo.
Změna
Jedním ze základních pouček osobního rozvoje a spokojeného života vůbec je to, že nemohu-li něco změnit, mohu změnit svůj přístup k tomu.
Tak jsem si vzala svou PŘÍSNOST s láskou na paškál.
A přišla jsem na to, že ve svojí práci určitou míru přísnosti vlastně NUTNĚ POTŘEBUJU.
Když s vámi budu jenom žertovat, tak se mi nikdy nepodaří rozkolísat vaše (ani svoje, když už jsme u toho) zažité stereotypy, vaše (i moje) představy o tom, jak je svět poskládán a jaká pravidla v něm fungují.
A ROZBITÍ STARÝCH PŘEDSTAV o sobě sama jednoho každého z vás (a mých taky, of course) je ZÁKLADNÍM KAMENEM mojí práce.
Protože když chci něco nového postavit, musím to staré a nefunkční zbourat. A to není žádná sranda.
Proto se i diamant mé nabídky pro vás jmenuje Osobní rozvoj není žádná prdel. Dostanete se k ní zde >> a vážně není 🙂
To ovšem neznamená, že vás budu lámat v kole, abyste se pustili nějakých svých zažraných názorů, to vůbec ne.
Naopak vás velmi laskavě a na hraně smíchu a slz dovedu k tomu, abyste to udělali sami...
Proto jsem přísná.
Selektivně.
S humorem a láskou, dokonce i k sobě samé.
A kdo jste to kdy zkusili, tak víte, že k sobě samému je člověk vždycky nejpřísnější.
Tak čus
Post scriptum podruhé
Tak mi po tom "čus" přišlo, že tomu mému "my way the 2nd" ještě něco chybí... nějaké poselství, něco, proč mi máte dát šanci, proč se vám to vyplatí, prostě nějaký sakra dobrý důvod / vysvětlení, k čemu je to celé dobré, k čemu jsem vám dobrá já...
Aspoň proto, že tenhle morální imperativ je součástí každičké marketingové příručky (ty nikoho nezajímáš, každého zajímá jen profit, který mu přinášíš :()
Chvíli jsem nad tím špekulovala a přišla jsem na to, že uvažovat tímhle způsobem je cesta do pekel.
Ano, učili nás, že si máme vybírat věci, školy, partnery, etc., podle toho, jakou mají pro nás hodnotu.
Toto hledisko je ovšem velmi dobrý fígl k tomu, abychom neustále směřovali pozornost VEN - k tomu, ZDA TO, CO CHCEME, je pro nás dostatečně hodnotné.
Vážení, takhle ta otázka ale vůbec nestojí.
Hodnota čehokoliv venku je májá (iluze).
Jediná relevantní otázka zní, jakou hodnotu mám pro sebe já sama (potažmo jakou hodnotu pro sebe sama máte vy sami) 🙂
Touto optikou bráno byla moje hodnota pro mě řadu let obrovsky malá.
Všichni a všechno měli větší hodnotu, než já.
Byla to léta frustace, sebedevalvace, sebedestrukce a obecně sraček.
Dnes mohu s potěšením konstatovat, že UŽ TO MÁM JINAK 🙂
A ta cesta za to rozhodně stála!
A to je pro dnešek vše 🙂
