Nebo radši rohlíky? ukázka z knihy :)

Nebo radši rohlíky?

„Prosím vás, ta cena je v eurech?“ hledí paní nevěřícně na cedulku 19,90 přilepenou na výloze pěkně ve výši očí.

„Nene, to jsou koruny.“

„Vy tu máte něco za dvacku?“

„Ano, tvarovací kalhotky.“

„A proč jsou tak levný?“

„Protože jich máme kamion a všechny pouze ve velikosti 36-40.“

Nevymýšlím si ani trochu. Vyprodáváme je už rok a stále nám jich pěkných pár set zbývá.

Paní studuje obal výrobku. Je na něm sugestivně vyvedeno v barvách, kolik centimetrů a kde vám kalhotky uberou. Velmi drobným písmem jsou na druhé straně uvedeny podmínky, ve kterých lze úbytek s určitou pravděpodobností zaznamenat, ale tak daleko zatím nikdo nedočetl.

„To jako když si je obleču, tak zhubnu? Tak to mi dejte dvoje. Ne, moment, dejte mi troje, jedny vezmu kámošce, ta taky hubne.“

Po třetí zákaznici tohoto typu za den začínám uvažovat, zda by nebylo poutavější prodávat spíš rohlíky.

Ale abych byla spravedlivá, i tvarovačky za dvacku v sobě skrývají určitý potenciál. Prodejní potenciál. Užitnou hodnotu nechme stranou.

Dejme tomu, že zákaznice přilákána cenou projeví posléze zájem i o to, co za výrobek si to vlastně kupuje. A přihoďme fakt, že se jedná o ženu komunikativní se smyslem pro humor. A že já mám zrovna čas a náladu předvést své drobné kabaretní vystoupení.

To pak celý proces vypadá asi takto:

„A co to je, ty tvarovací kalhotky? To jako když si je obleču, tak zhubnu?“

„To ne, ale nebudete mít pod upnutýma šatama zářezy od prádla, nebudou se vám v létě šoupat nožky a v zimě vás zahřejou pod riflema. Prostě 3v1.“

„A to je zajímavý. Můžete mi je ukázat rozbalené?“

„Jistě. Nelekejte se, jsou miniaturní.“ A to vážně jsou. Vypadají jak pro anorektickou Twiggy.

„Do toho se nevejdu!“

„Vejdete. Kolegyně je taky oblékne,“ ukazuju na Beátu, která už s centimetrem v ruce předvádí svých obligátních 100 přes boky. „Dávejte pozor, provedu názornou instruktáž.“

Po vzoru Beáty si taky pěkně stoupám před pult, aby na mě bylo dobře vidět.

„Jako první tedy vyjmete kalhotky z obalu a uvaříte si kávu.“

„Pak kalhotky ručně roztáhnete,“ pokračuju a předvádím pár pohybů, které mám natrénované z posilovny. „Vidíte, že je nemůžete roztrhnout, ještě nikomu se to nepodařilo.“

V téhle fázi vždy sklízím nevěřícné pohledy. Nicméně faktem zůstává, že ani gymnastickou gumu, ani tyhle kalhotky ještě nikdy žádná z žen nepřetrhla.

„Až je budete mít roztáhnuté, začnete s oblékáním. A až je obléknete asi sem,“ naznačím rukou zhruba polovinu stehen, „dospějete k závěru, že není možné, abyste se do nich dostaly. V tomto okamžiku si v nich sednete a dáte si tu kávu.“

One woman show. Kdo se nesmál doteď, právě začíná.

„A mezitím, než ji vypijete, se kalhotky prohřejou a povolí. Následně si opět stoupnete a tímto pohybem,“ předvádím vlnění celým tělem od kolen po ramena, „si je vytáhnete do požadované výše.“

Můj vnitřní komik je saturován. Uznejte sami – takovéhle kino s rohlíky neuděláte 🙂