Ohnutá lžička a Zlatý Bludišťák 😊

„Dejte mi pevný bod a pohnu světem.“

Archimédés v tom měl jasno.

Já ne.

You tube

To video o ohýbání příborů jsem poprvé viděla už před několika lety.

Člověk sedí, drží v ruce nerezovou lžičku, upřeně na ni hledí, mumlá jakási slůvka, a pak ji uchopí a zkroutí do jakéhokoliv tvaru, který se mu zamane.

Už tehdy jsem si říkala „wow, to chci taky umět“.  A začala jsem zálibně obhlížet obsah příborníku a představovala si téměř umělecké artefakty, které vytvářím vlastníma rukama.

Zkusmo jsem uchopila lžičku, se kterou jsem si chvilku před tím míchala čaj, a nenápadně vyzkoušela její pevnost. Ani se nehnula.

Ještě chvilku jsem ji mentálně přesvědčovala, ať teda jako neblbne a dobrovolně napodobí své plastové družky z legendární scény z Pelíšků, ale nehnula se ani o fous.

Spíš jsem měla pocit, že se mi tak trochu směje pod nerez.

A vlastně se mi v tom okamžiku ani moc nechtělo zprasit si příborovou sadu, protože jsem sice několikrát na vlastní oči viděla, že je možné lžičku ohnout, ale ani jednou se nikdo nezabýval tím, aby ji vrátil do výchozího stavu… 😊

Tak jsem ji odložila, ale nezapomněla jsem.

Předmět doličný a den D

Po nějaké době jsem získala v rámci akce „kupte toto a my vám dáme tohle zdarma“ několik festovních dlouhých lžiček, které byly na první pohled k ohýbání jako stvořené – posuďte sami.

Jednu z nich jsem si uložila do nočního stolku s jasnou představou, co s ní udělám, až nadejde ta pravá chvíle. A ona fakt přišla.

Den D byl naprosto příšerný.

Od rána se mi nedařilo nic, nač jsem sáhla. Má frustrace ze života jako takového nabývala obludných rozměrů a moje obvyklé relaxační aktivity se zcela míjely účinkem. Prostě úplně všechno bylo na exkrement a já byla na dně.

První tři pokusy

Na lžičku založenou v nočním stolku jsem si zkraje vůbec nevzpomněla. Pak jsem ji nahmátla mezi tužkami a přišlo mi, že skutečnost, že se mi opět nepodaří pokořit hmotu, bude stylovým zakončením onoho dne a razítkem na moje aktuální přesvědčení. Prostě poslední kapka.

Tak jo. Uchopila jsem lžičku, pohodlně se usalašila v posteli, a snažila jsem se vybavit si, jak v tom videu přesvědčovali lžičku k ohnutí. Jistěže jsem si mohla dojít pro notebook a požádat youtube o spolupráci, ale neměla jsem sílu z té postele vylézt.

„To dám,“ přesvědčovala jsem se. „Síla myšlenky – prostě jí vsugeruju, že se chce ohnout, a ona to udělá, já jí jen pomůžu,“ žonglovala jsem se lžičkou mentálně i fyzicky a soustřeďovala se veškerou silou svého záměru na její nejužší místo, v němž jsem už přímo viděla elegantní kličku.

Pak jsem ji uchopila oběma rukama, vyvinula veškerou sílu, které jsem byla schopná…a nestalo se nic.

Kapitulace

Psala jsem už dřív, že se nerada vzdávám.

Jakožto tvrdohlavému jedinci mi trvalo ještě dva další pokusy, než jsem se s myšlenkami na lžičkovraždu vyhrabala z postele a došla si pro noťas.

You tube podruhé aneb Kdo hledá…

Videí na tohle téma jsem našla hned několik.

Usměvaví lidé usazení v družné pospolitosti drží před sebou své lžičky jako kouzelná zrcadla, mumlají „ohni se“, a lžičky poslušny jejich přání mění svou konzistenci na hadrové panáčky a nechají ze sebe vytvarovat tu triangl, tu žirafku, tu cokoliv jiného.

Ta moje se mi drze směje do očí a ještě to přiznává. No krucinál…

Klikám na další video a za tichého ševelení Hare Krisna sleduji variaci téhož. Sakra!

Další klik…

A hele, tady je to jinak. „Soustřeďte energii ve svých dlaních… a při ohýbání lžičky se dívejte z okna a myslete na něco jiného…“

Nechávám tedy chvíli lžičku lžičkou, soustřeďuji se na své tělo, a přesouvám zbytky jeho energie do svých dlaní. Mám pocit, že je to ten den poprvé, co dělám něco smysluplného.

Vlastně nabývám dojmu, že TOHLE je smysl celé téhle mé lžičkové anabáze – regulovat tok vlastní energie v těle.

Zvláštně mě to naplňuje.

Jsem to já, moje energie, a ta se na základě mého přání přesouvá, teď zrovna do mých rukou. Lžička přestává být důležitá, i když ji stále držím. 

Po chvilce pohlédnu z okna a s vynaložením minimálního úsilí vyrábím na lžičce kýženou kličku.

Princip nade vše

To víte, že o lžičku vůbec nejde.

Jde o princip, jako vždycky.

Subjekt (já) chce změnit objekt (lžička) za pomoci zaměření energie.

Dokud se zaměřuji na objekt (lžičku), směje se mi hmota do tváře. Je to logické – zaměřuji svou pozornost VEN.

Jakmile zaměřím svou pozornost na subjekt (na sebe sama, tj. DOVNITŘ), podléhá struktura hmoty síle myšlenky.

Až mně zatrnulo, když jsem si uvědomila, jak často jsem se při potýkání s všemožnými výzvami soustřeďovala NA TY VÝZVY!!

Dovedete si jistě představit promile mé úspěšnosti 😊

Takže – soustřeďme se na sebe!

Protože pouze uvnitř máme pevný bod,

který jediný nám umožní pohnout světem 😊

*******

Otázka za Zlatého Bludišťáka

Tenhle článek jsem napsala včera, na sv. Jana.

Stává se mi docela často, že něco napíšu nebo vyslovím, a Vesmír téměř obratem vyzkouší, jestli to mám tak, jak píšu.

Mám problém s autem a před chvilkou jsem zjistila, že si s ním budu muset poradit lautr sama.

Otázka zní: budu se soustředit na auto (mám problém), nebo na sebe (mám sílu to vyřešit)?

Takže mě omluvte – odcházím vyhledat číslo do servisu 😉

Carpe diem ♥ Václava

P.S. Jasně že to není poprvé, co Vesmír zkouší moji pravověrnost. Můj další zážitek na toto téma se můžete přečíst zde  >>

A možná by vám mohl připadat lehce vtipný i článek, kde si za sparingpartnera neberu jen jednoho velikána lidských dějin, ale hned tři – a to jmenovitě Alfréda Nobela, Alexandra Fleminga a Matku Terezu. Zajímá vás, co mají společného? Čtěte zde  >>

Nebo snad toužíte zažít můj smysl pro humor a nadhled na vlastní kůži? No problem. Formulář Nebojte, nekoušu je zde pro vás 😊

Tak nashle!