Proč píšu blog aneb Múzověk :)

Prolog

Blogy obvykle tímhle článkem začínají.

Já se snad do toho mainstreamu netrefím nikdy 😊

Z hlubin dávnověku

Vždycky jsem byla velký čtenář, ale literární ambice jsem nikdy neměla. Slohové práce mě nebavily a vypíchnutí pointy taky ne.

Jen pro vaši představu, bylo to asi tak, že když jsem poctivě vypotila domácí úkol ze slohu a odnesla jsem ho zkontrolovat tatínkovi kvůli i / y (cca 7. třída, otec pedagog), tak ho táta s výrazem mučedníka – lidumila (a z nedostatku jiných úředně povolených možností) bez jediného slova celý přepsal.

Dodnes nevím, jestli byly špatně ty y nebo něco jiného, absence smyslu, třeba… ☹

Pak jsem to svou rukou přepsala zase já (vysvětlení pro dnešní mláďata – počítače tehdy nebyly) a toto kolektivní dílo jsem odevzdala vzdělávací instituci.

Nemusím asi podotýkat, že jsem nijak neprahla po opakování téhle frustrující zkušenosti, slohům jsem se vyhýbala, a že bych se něčemu podobnému věnovala někdy dobrovolně, to mě ani ve snu nenapadlo.

Byla jsem zkrátka pečlivé dítě vedené k preciznosti, řádné úpravě a hlubokým myšlenkám, ale postrádající jakoukoliv kreativitu.

Když se podívám na tu dobu zpětně, tuším, že zakopaný pes byl v tom, že jsem ke slohu přistupovala jako k soustavě rovnic – logicky, levohemisférově.

Prostě to byl úkol jako každý jiný a bylo žádoucí obdržet z něj výbornou.

Přece vám říkám, že jsem z učitelské rodiny.

Ano, oboustranně.

Za projevené kondolence děkuji.

Literární mezidobí

Tak to si nepamatuju.

Okno.

Novověk

Novověk mých slohových útvarů souvisí s kartami.

U mě toho vůbec souvisí s kartami docela hodně. A na ten „moment změny“ si velmi dobře pamatuju.

Ze začátku jsem se karty učila a první výklady jsem dělala velmi odpovědně – čímž vůbec nechci říct, že to teď flákám.

Jádro pudla je jinde.

Kdo znáte tarot, víte, že to je nejen láska až za hrob, ale taky prostor pro celoživotní vzdělávání.

A já, věrná svým kořenům, jsem zkraje byla schopná interpretovat poselství karet opět jenom levohemisférově – prostě tak, jak jsem se „naučila“ jejich významy.

A pak se jednoho dne přihodilo, že si dvě klientky po sobě vytáhly každá tutéž kartu, a já jsem ji KAŽDÉ Z NICH PŘEVYPRÁVĚLA JINAK.

Tím jsem sama sebe velmi překvapila a připadala jsem si nezodpovědně. Jenže ledy se hnuly a už to nešlo vrátit – zaplaťpánbu 😊

Dneska vím, že to byla Múza, a že tehdy přišla (a od té doby přichází stále) z hemisféry pravé.

Jak to zvládla, že se jí podařilo prodrat se ven, je mi dodnes záhadou 😊

Múzověk

Čistě mezi námi – moje Múza je v něčem jako kočka.

Nenechá se do ničeho nutit.

Proto, když uchopím do ruky tužku s pevným úmyslem tvořit, úkosem si mě přeměří, mňoukne něco ve smyslu „to myslíš jako vážně?“, mávne ocasem a ladným krokem mizí v nenávratnu.

Ale když se vykašlu na všechny svoje tlaky, plány a termíny, přijde ke mně sama, podá mi tu tužku a řekne včil.

Epilog

Zkusili jste někdy nepohladit kočku, která se k vám lísá a přede přitom jako cirkulárka?

Moc vám to nešlo, viďte.

A mně to nejde vůbec.

Proto píšu blog.

 

Carpe diem Václava

 

P. S. Zde >> se moje múza fakt vyřádila – ke stažení zdarma 🙂

Václava Chrástková
Matka tří úžasných dětí - kartářka par excellence - Bachově květová terapeutka z přesvědčení - prsenková královna v. z. - žena, která říká, co cítí, lidem, kterých se to týká :) - autorka eBooku Jak ho nezabít, když pánev je tak blizoučko >> Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.