SEN NOCI VELIKONOČNÍ

Obraz první

Ležím na louce plné rozkvetlých sedmikrásek.

Svítí sluníčko, mírný vánek, teplo.

Je mi pěkně.

Obraz druhý

Nebe temní a na mě se začínají snášet sněhové vločky. Za malou chvilku zcela mizím pod sněhovou přikrývkou. Sníh je nadýchaný, tak přesto, že mi nečouhá ani špička nosu, stále volně dýchám. Nemám pocit chladu ani jiného nepohodlí. Vlády se ujímá ticho a bílo.

Obraz třetí

Moje tělo leží pod sněhem a nějaká moje část ho opouští a dostává se nad sněhovou pokrývku. Slunce tu svítí, sníh jiskří, všude je téměř hmatatelné ticho, krásně, klid a mír.

„Konečně je uklizeno,“ napadá mě trošku pragmaticky při pohledu na tu nádheru.

Obraz čtvrtý

Odkudsi ze mě vyskakuje malý čertík a šklebí se mi do tváře.

„Co si to namlouváš?“ vysmívá se mi.

„Víš přece, že to, co zkraje zimy přikryje sníh, to na tom samém místě a v tom samém stavu na jaře zase najdeš.“

Než stihnu čertíkovi odpovědět „jo, to je pravda“, říká někdo další, kdo taky stojí vedle mě, ale z druhé strany, nebo spíš tak trochu za mými zády:

„To je vaše lidská představa.

Ale je to jinak.

Co skryje milosrdný sníh, to se, ukryto vašim lidským očím, mění. A někdy velmi podstatně. To je zákon přírody. A ty to napiš s velkým P,“ obrací se Bytost ke mně a hledí mi přímo do očí.

Jsem trochu perplex. Obvykle bývám účastníkem rozhovorů, které vedu, ale tohle zjevně není ten případ. Nechávám Bytost s čertíkem, aby nadále měřili své síly, a obracím pozornost k té bílé pláni pode mnou, kde vím, že pod tím sněhem sama ležím.

Obraz pátý

Vidím svoje tělo a neželím ho. Necítí nepohodu, dýchá, je mu teplo, není důvod se trápit.

Kromě něj však sníh dokonale ukryl i všechny moje stopy ve hmotě! Tak to trochu propadám panice. Obrazně řečeno – zmizely všechny kytky, co jsem kdy zasadila, už nikdy neuctím jejich vůni. Brečím. Bylo jich totiž docela hodně a nějaká moje část na ně byla dost pyšná. Teď jsou pryč.

Zároveň ale pod sněhem zmizel i všechen plevel. Všechny nedodělky, všechno, co se nepovedlo, co jsem nedotáhla, čeho jsem se neodvážila. A to mi zase nevadí.

Vlastně se nemůžu rozhodnout, jestli mám cítit úlevu z toho, že je pryč úplně všechno, nebo smutek z téhož.

Necítím lítost z těla pod sněhem, ale že zmizely všechny jeho stopy, stopy toho, co jsem považovala za JÁ, ve hmotě okolního světa, to mě teda dere. Pár vloček a výsledky padesáti let života v trapu. Kdo jste četl Remarqueovu Noc v Lisabonu, tak tak nějak to vnímám.

Opět se mi začínají řinout slzy, ale protože kolem mě není zhola nikdo, kdo by můj žal odrážel, tváře mi zvolna osychají.

Obraz šestý

Rýpavý čertík kamsi zmizel.

Na scéně jsem jenom já a ta nádherná Bytost, která mu před pár okamžiky vysvětlovala, že „neplatí všechno jen proto, že si to on myslí“. Sedí na jakémsi vyvýšeném stupínku a dlouze na mě hledí.

„Čekám, až ti to dojde.“ Její pohled je tak laskavý, že odkládám veškerou ostražitost, smutek, napětí, obavy… zkrátka všechno.

„Co?“

„Že to, co se stalo,“ jemně kývne hlavou k zasněžené pláni pod námi, „není důvod k pláči, ale k radosti. Ten sníh za čas zmizí a ty půjdeš dál bez břímě minulého.“

„To jde? Na mých záhoncích zbyl přece nějaký plevel, něco jsem nedokončila, jak se na to můžu vykašlat? Je to můj záhon, moje vizitka…“

„Copak, plevele želíš a vůně květin už ne?“

Dívám se na Bytost a jsem zmatená. Květiny a jejich vůni v minulosti sice nerada, ale klidně, nechám, ty se „povedly“, ty mě netíží. Ale plevel? To je přece nedodělaný úkol…

Tak takhle nějak si představuji kóan.

Nelze ho „vyřešit“, lze ho jen přesáhnout.

Ale jak, sakra…??

Z mojí mozkovny se začíná nepatrně kouřit a ten kouř pomalu nabývá povědomou podobu toho mého čertíka…

Nech to na sněhu, dítě.

Sníh bere všechno.

Sníh bere všechno, co odevzdáš.

Odevzdej to.“

Znáte Járu Cimrmana?

„… je zakázáno si cokoliv brát s sebou do hrobu…“

A já bych k tomu dodala – je zbytečné vláčet zbytečné.

Tak carpe diem 🌸 Václava

P. S.

Taky máte občas pocit, že někde uvnitř vás vám někdo chce něco naléhavě sdělit, ale vy mu nerozumíte??

Rádi byste na ten vnitřní hlas soustředili svoji pozornost, ale je jich tam nějak moc?

A pak třeba něco nevyjde a vám proletí hlavou „šmankote, já měla pocit, že to nemám dělat, ale myslela jsem, že se mi to jenom zdá…“?

Tak právě pro vás je určen můj eBook zdarma s názvem MONOLOGY.

ZDARMA si ho můžete STÁHNOUT ZDE >>

Po jeho přečtení „uslyšíte“ sami sebe lépe… 😊

Přeji vám pěkný den 😘

Václava Chrástková
Matka tří úžasných dětí - kartářka par excellence - Bachově květová terapeutka z přesvědčení - prsenková královna v. z. - žena, která říká, co cítí, lidem, kterých se to týká :) - autorka eBooku Jak ho nezabít, když pánev je tak blizoučko >> Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.