„To nežer, ty vole!“

Tesat do kamene? Tak stručně, prosím!

Pro tenhle článek mě napadá slovo MINIATURY.

A taky TESAT DO KAMENE.

To proto, že do kamene se vždycky tesají jenom top myšlenky, páč jináč by se kameník udřel, žejo…

Takže:

Byla jsem s kámoškou v lese. Spíš než na houby, jsme si šly pokecat a vyvenčit jejího pejska. Žádné hluboké záměry.

Znáte to, když člověk o nic neusiluje, jde to skoro samo.

Tak jdeme, hovoříme o důležitostech, a já ob tu chvíli lovím mobilem podzimní scenérie.

Jedna sladká

Jako třeba tyhle ostružiny…

Zatímco já se těším ze snímku, kámoška mi kouká přes rameno a praví „nádhera, mezi spoustou kyselejch jedna sladká“.

Nechávám si chvíli dosednout její myšlenku a pak mě napadá, že v žití je to vlastně stejně.

Mezi spoustou kyselých zkušeností je VŽDYCKY nějaká sladká.

A že si ty kyselé možná nemusíme vyžírat úplně všechny, protože některé lze rozpoznat i pouhým pohledem.

Jiskra života

Nebo tohle – na téměř kompaktním koberci leskle hnědého bukového listí svítí jako vzácný smaragd tenký zelený proužek – kdybych to nepřiblížila tak moc, jak to jen můj mobil dovede, ani byste si ho nevšimli.

„Jiskra života v moři smrti“, praví kámoška snivě.

Nedá mi to a lehce úkosem ji chvilku pozoruju. Ujíždí snad na něčem?? Pevně doufám, že nikoliv, páč jsme od civilizace pěkných pár kiláků daleko a jít zpátky pěšky se mi fakt nechce…

Jiskra života v moři smrti…

Vlastně si neumím představit, že by příroda dělala jakákoliv absolutní rozhodnutí ve smyslu „když smrt, tak úplná“.

Spíš mám pocit, že „když se jedny dveře zavřou, otevřou se jiné… jen my bohužel občas setrvale hledíme na ty zavřené a těch otevřených si vůbec nevšímáme“ (ta citace není přesná, nemůžu ji teď honem najít, snad mi to odpustíte).

Takže – co chci vidět?

Jiskru života nebo moře smrti?

A co chcete vidět vy?

Jo, máte pravdu, o té fotce to vlastně vůbec není…

Oranžová královna the best

No a pak jsem uviděla svou pecku ze všech největší – muchomůrku tak oranžovou, že jsem kvůli ní prostě musela OPUSTIT BEZPEČNOU CESTU a vejít do hloubi lesa.

Protože když chce člověk takhle zářivou úvodní fotku, tak proto musí taky něco udělat, žejo…

No a když jsem měla dostatek snímků téhle své krasavice ze všech stran, z ánfasu a z podhledu taky, všimla jsem si, že tenhle oranžový maják roste uprostřed enklávy hříbků, jediných, co jsme v celém širém lese ten den nalezly… a taky dokonale maskovaných tou hnědí všude okolo!

Kámoška se tentokrát zdržela všech komentářů a jala se tu úrodu zcela pragmaticky sklízet.

Rozum nebo touha?

A mě došlo, že zdravý rozum by mě za mochomůrkou hlouběji do lesa určitě nezavedl, páč PŘECE už dopředu VÍM, ŽE NENÍ JEDLÁ…

To díky TOUZE (páč to je „zázrak, kámo, zázrak“ ) jsem „sešla z cesty“, překonala ostružiní a NALEZLA POKLAD…

Netuším…

Kladu si otázku, zda lze tento princip zobecnit…

Zda je žádoucí či vhodné následovat maják a připustit, že on sám nemusí být tím cílem, k němuž mě chce Univerzum dovést.

Nebo že není JEDINÝM cílem.

A zda za ním jít, i když NETUŠÍM, jaký poklad se v jeho blízkosti skrývá.

                                              ❓❓❓❓❓

Kouknu-li na svoje žití touhle optikou, kloním se k názoru, že nejspíš jo.

A že řada mých rozčarování plynula z toho, že jsem možná až doteď pro zaujetí muchomůrkou neviděla hříbky…

Njn, chybama se člověk učí, žeano…

Tak tohle vážně žeru, bejby 🤩

Cestou zpátky se ještě zastavuji u nádherně červených bobulek. Nedá mi to, a ač už nějakou dobu hustě prší, sahám naposled po mobilu.

„To nežer, ty vole, to jsou konvalinky!!!“

Kámoška odemyká auto, parkuje pejska do kufru a sedá za volant. ‍

Ještě jednou se pokouším vyfotit ty konvalinky, ale kombinace mokrého displeje a zmrzlých prstů kýžený efekt nepřináší.

A víte vy co?

To nevadí. Protože dneska už jsem toho „ulovila“ dost. Tak zas příště 😎  Čus.

*******

Cože? Jste zklamaní, že dneska samá příroda a nikde žádná karta??

No tak to ode mne opravdu není pěkné…

Ale mám po ruce Andělské karty… 

 

Tak co, miláčci, jak to vidíte??

Hmmm, Duchovní růst

No tak asi jo, když teda andělé říkají…

Tak se s ní taky pokochejte, mějte se krásně, následujte svoje majáky a třeba mi písněte, kam vás zavedly a co jste tam našli.

No a jestli vás zajímá, jakým ostružiním byly lemovány životní majáky moje, koukněte třeba sem >> 

Kdo máte pro dnešek málo tarotu (chápu, dnes žádný), dosyťte svou potřebu ZDARMA zde >>

A kdo jste se již pevně rozhodli, že se rovněž stanete kartářkou, jako já, soubor 79 karet Osho zen tarotu s mými neopakovatelnými vhledy naleznete tady >>

Carpe diem  Václava 

P.S. ten citát jsem už našla a máte ho přesně uvedený v mém následujícím článku zde >>

tak pa 😎

Václava Chrástková
Matka tří úžasných dětí - kartářka par excellence - Bachově květová terapeutka z přesvědčení - prsenková královna v. z. - žena, která říká, co cítí, lidem, kterých se to týká :) - autorka eBooku Jak ho nezabít, když pánev je tak blizoučko >> Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.