VŠAK TY NA TO PŘIJDEŠ aneb Spolupráce s Bohem má své výhody…

Koho miluje Klára

„VŠAK TY NA TO PŘIJDEŠ,“ říkával vždycky můj tatínek.

Nedokážu vám dostatečně barvitě popsat, jak hluboce jsem tuhle větu nenáviděla.

Slýchávala jsem ji totiž v okamžicích, kdy jsem se jako dítě školou povinné hmoždila s domácími úkoly typu „jedou dvě auta proti sobě, každé jinou rychlostí…v kolik hodin se potkají?“ případně „Karel má rád pistáciovou zmrzlinu a Michal nosí hnědý svetr…. zjistěte, koho miluje Klára…“

V těchto situacích jsem vždycky nabyla dojmu, že učebnici sepisoval nějaký Marťan, který mluví esperantem, a já, bytost od malička z Venuše, jsem se na tom pokaždé v moři bezmocných slz utopila. ☹

Táta to věděl

Ne tak můj tatínek.

Logiku miloval, a že Klára miluje Vojtěcha věděl na základě předložených indicií ještě dříve, než já jsem postřehla, že nějaký Vojtěch v té úloze vůbec figuruje.

No a protože TÁTA VĚDĚL, a věděl i to, JAK NA TO PŘIŠEL (protože to bylo prostě LOGICKÉ, žejo), tak si jako zodpovědný rodič přál, abych šla v jeho šlépějích a TAKY NA TO PŘIŠLA, protože vydedukovat podle hnědého svetru, jak je to s Klárou, to se mi přece v životě bude hodit!

Nenávidím pistáciovou zmrzlinu

Vážení, fakt jsem se snažila. Kreslila a vystřihovala jsem si autíčka, Vojtěcha, Kláru, hnědý svetr i pistáciovou zmrzlinu, různě je posouvala po papíře, dělala si mozoly na mozkových závitech, snažila se jako šílená, a stejně jsem na to nikdy nepřišla.

Jo a taky mi to definitivně zhnusilo pistáciovou zmrzlinu.

Prostě když ne, tak ne.

Nutno podotknout, že stejně jako pro mě teď, nebyla ani pro mého tatínka tehdy odpověď ONO TO NEJDE relevantní a vytrvale se pokoušel prolomit mou zabedněnost tím, že při každé sebemenší příležitosti stále znova a znova tu větu opakoval.

Byl to tuhý boj a nevyhrál v něm ani jeden z nás.

S větou „ty na to přijdeš“ se tatínek nerozžehnal nikdy a já na svém přesvědčení, že na některé věci zkrátka nepřijdu, také tak nějak trvám.

Co s tím??

Psala jsem vám již dříve, že každý problém má svoje řešení, které se však nachází na jiné rovině než problém sám.

S železnou a nepříjemnou pravidelností v životě platí, že nevyřešíte-li daný problém s jedním člověkem (kupříkladu s rodičem), najde se dříve nebo později člověk jiný, který v tom samém přitvrdí.

Takže jakmile jsem zjistila, že před větou „však ty na to přijdeš“ neuteču, položila jsem si otázku, co sakra …. (různé jiné libozvučné nadávky si doplňte sami dle svého vkusu) na tom mám uvidět, přijmout a nejlépe i změnit, abych se vrtla dál.

Kolumbovo vejce

Jak to tak bývá, odpověď byla jednoduchá jak Kolumbovo vejce – jenom na ni přijít 😊

Znáte přísloví „Co jest císařovo, císaři, a co jest božího, Bohu?“

Fajn, tak to máme půl práce hotovo 😊

Protože věta „Já na to přijdu“ přísluší císaři… tedy mně… tedy egu.

„Já mám ego“ nebo „Ego má mě“??

Aby nedošlo k nedorozumění – psala jsem již dříve, že ego jako součást sebe sama nevnímám úplně špatně, na rozdíl od esoterního mainstreamu.

Ego vnímám jako svého vynikajícího spolupracovníka, který je schopen vykonat mnohé, když mu přesně řeknu, co po něm žádám a v jakých mantinelech se má držet.

Takže pokud trvám na tom, že „já na to přijdu“, a nejde mi to (na to přijít), je to proto, že jsem se ocitla za hranicí svého císařství.

Moje ego nemá dost informací nebo potřebné nástroje, a otázku, zda Klára miluje toho v hnědém svetru, prostě vyřešit neumí.

Bez ohledu na to, jak moc máte své ego zmáknuté, tak tenhle fakt (něco neumím) si ego nepřipouští rádo. Fakt.

Ani moje ego si ho nepřipouští rádo. Takže se vzteká a já s ním, páč těžko můžu být v klidu, mám-li vzteklé ego, žeano…

Druhá půlka přísloví

A po jednom obzvlášť silném vztekání mi došla druhá půlka toho přísloví.

Tedy „co jest božího, Bohu“, a TU TÁTOVU VĚTU JSEM NEPATRNĚ ZMĚNILA!!!

Z „ty na to přijdeš“ na „ONO TI TO PŘIJDE“!

Zkrátka – buď se za odpovědí na nějaký hlavolam můžu svépomocně pachtit, nebo si ji mohu nechat přijít z Univerza 😀 Prostě co je božího, Bohu, vždyť to tady povídám…

Že to funguje, vás asi nemusím sáhodlouze přesvědčovat.

Zvyk je železná košile

Nicméně různé zažrané věty mívají tuhý kořínek, takže na „ono mi to přijde“ musím ještě stále občas myslet – abych si ze zvyku nevyhrnula rukávy a nešla na to zase přicházet sama…

Ale to neva.

Žádný učený z nebe nespadl a teď už aspoň rámcově vím, jak na to.

A vy, pokud jste to dočetli až sem, tak už to teď víte taky 😊

Dovětek

Nepochybuju ani na vteřinu, že při nemilosrdném tréninku „ty na to přijdeš“ to táta se mnou myslel úplně nejlíp na celém světě 🧡 Stejně jako vaši rodiče s vámi při čemkoliv jiném ❤️

Na téma „jak to máme se svými rodiči“ bych mohla historky svých klientů i svoje vlastní sypat z rukávu.

Rodina je zdrojem těch největších lekcí, které nám život servíruje. Lekcí nejbolavějších, ale zároveň těch, které nás nejvíce posunou.

Pokud zrovna procházíte nějakou z nich a zdá se vám, že lehce tonete, kontaktujte mě a domluvte si konzultaci – pomohu vám uvidět, jak se s tím nejlépe vypořádat 😊

Pokud jsou ve vaší rodině právě na pořadu dne vztahy s pubertálními ratolestmi, přečtěte si článek na toto téma 😊

A – Don´t worry, to bude dobrý 😊

Tak carpe diem ♥ Václava